Stíny betonové džungle

Kapitola čtvrtá: Měli jsme problémy, teď jich máme více.

Vypadalo to, že problémy našeho teritoria známe, ale ukázalo se, že jsme byli obeznámeni jen s problémy pasivními. Ty akčnější si nás tentokrát našli sami. Zdárně jsme si hledali duchy, kteří byli ochotní nás něco naučit, a svět se točil dál.

Chuck se prý v novinách dočetl o další vraždě v oblasti Rány a dal o tom vědět Beatrix. Ta vzala alfu a vydali se místo prohlédnout a našli na zdi napsané jméno: Lamaštu, kalíf pýchy. Nikdo ho neznal a mě mé knihy nic neřekli. Zatím mě má knihovna nezklamala, ale tentokrát jsem nenašla ani ťuk. Dugar – Ur bohužel jméno také neznal, tak nás napadlo vydat se za tou starší vlkodlačicí, která mě všechno vysvětlila a ukázala mi duchy.

Bea byla tak hodná, že vzala auto a zavezla nás tam. Stará paní byla také velice ochotná, přivolala nám nějakého ducha ve smokingu a podržela nám ho, abychom se ho mohly optat. Moc nám nepomohl, řekl, že v Ráně je jeden z nich a nikdo z nich. Nebyly jsme z toho moc moudré, tak jsme se přeptaly ženy. Ale ani ona moc nevěděla, když slyšela, jak vypadá naše rána, nelíbilo se jí to. Řekla, že takovou ránu nikdy neviděla, kdyby měla zřídlo, to bychom zavřeli, ale jelikož zřídlo nemá, poradila nám z ní vytáhnout ducha a pak, že by se měla zavřít sama, ale že to není jisté.

Ne o moc chytřejší jsme se vrátily do Havenu, kde jsme zjistily, že mužská část smečky nebyla líná a uspořádala si v baru divoký večírek. Chuck očividně uspokojil své pudy a dle velikosti nalezených gum si myslím, že on nebyl jediný. Horší bylo, že Bea nalezla stříkačku, zřejmě od drog. Alfu to rozčílilo a řekl, že to vyřeší. Uvidíme, ale mezi motorkáři jsou drogy časté jako mezi studenty.

Vypadalo to na klid ponechaný našemu bádání, ale brzy se ve skladišti objevil další zle potlučený žebrák a v baru hopeři, kteří žádali výpalné. Vím jen, že byli rychle vyprovozeni a pronásledováni a Alfa s Beou jednoho zmáčkli, aby zjistili, kdo si na nás dovolil.

Já byla čerpat essenci, protože jsem všechnu předala své možné budoucí učitelce a byla jsem za to moc ráda. I když by bylo příjemné mít učitele ve městě, kde je universita, ale tamní smečka nebyla naposledy k dostižení, takže to nevím.

Až pak mi došlo, že králíci u zřídla nejsou. Našla jsem Veverčáka a zkusila z něho vymámit, kdo mi sebral mazlíky a kdo nám saje ze zřídla, protože nebylo plné, trochu mu chybělo a to je divné. Ten mi neřekl nic, ani když jsem mu pohrozila spoutáním, dokonce i stín zmlkl a čekal, zda budu dál tlačit. Nechala jsem toho a rychle se vrátila do baru, v ten moment se mi nechtělo být o samotě.

Jenže v baru se chystala výprava na velkého Fredieho. Nechápu, jak může budit někdo takový strach s tak tuctovým jménem, ale všichni byli vyzbrojení zbraněmi. Taková je Amerika, někdo vám vyhrožuje a vy ho jdete rovnou zastřelit. Vzali mě sebou, protože samotnou mě nechtěli v baru nechat a já se bála docela. Cizí vlkodlak není něco, co bych ráda potkala o samotě.

Jeli jsme a já jen tak pro svou jistotu obhlížela okolí pro stopy smrti. U toho skladiště, kam jsme jeli, byli tři čerstvé stopy po popravě, nebylo mi z toho nejlíp, ale nikoho to nezajímalo, tedy Bea mě asi slyšela, ale o zbytku nevím.

Pak už jsem slyšela jen střelbu, alfa vytáhl ze skladiště rozstřílenou Beu, Chuck se naštval, proměnil se, Alfa taky a nakonec i Bea. Vnímala jsem to jen tak na okraj, stále mě trápila smrt tří lidí, krutá vypočítaná smrt, o které všichni věděli. Nikdo mi nic neřekl, nikdo se se mnou nebavil, dostala jsem na začátku rozkaz držet se vzadu a v ten moment jsem nebyla ničeho jiného schopná.

Dál už si pamatuju jen řev, trhání masa a padajícího muže, který po nárazu s betonovou zemí, před mýma očima vytvořil velkou rozstříklou skvrnu. To bylo to poslední, co si pamatuju.

Nevím, jak boj dopadl, vím jen, že houkaly sirény a někdo mě vezl. Oni toho muže roztrhali a hodili dolů, aby až po pádu zemřel, aby měl dost času trpět. Copak vlci zabíjejí tak krutě? Nebo to jsou stále v nás lidé, které baví trápit ostatní? Co nám vládne, když cítíme krev, a když útočí někdo, na ty které jsme se zavázali chránit? Nevím, možná si to ani nepřeju vědět. Ale bojím se, že to brzo zjistíme, že si to najdeme v sobě. Hranice je tenká, překročit jde snadno. Kdo bude větší bestie v nás? Vlk nebo člověk?

Chybí mi mon petit frére, ten vždy věděl, kde je zakopán pes, a jak mě přivést na jiné myšlenky. Proč má tu cestu tak dlouhou? Snad se brzy vrátí.

View
Kapitola třetí: Na našem písečku, strastí je panečku

Nadešel konečně čas, abychom splnili všichni najednou zákaz našeho totemového ducha a proběhli celé město. Jako smečka pod vedením alfy jsme se dohodli, že to uděláme všichni společně a zjistíme, co v našem městě vlastně ve stínu je.

Vzali jsme to opravdu pečlivě, od parku přes celé město ve spirále kolem dokola. Na začátku se nám to zdálo jako dobrý nápad pečlivé smečky, s odstupem času jsme zjistili, nakolik je nevědomost sladká.

První přišla na přetřes Čínská čtvrť, zde jsme našli čínské duchy chtíče. Vždy jsem si myslela, že kultury vycházejícího slunce jsou mírné a střídmé, ale zdá se, že na ně americká společnost působí, a z každého dostane jen to uvolněné a poživačné. Asi má přeci jen profesor Greener pravdu, když tvrdí, že jsme zkažený kontinent. Je Angličan a tak to asi vidí lépe. Ale co nás zaujalo víc, než neurčití duchové, byl i ve stínu vytvořený chrám se zdí a zavřenými dveřmi.

Podařilo se nám je otevřít a podařilo se nám pohádat se o to, kdo tam strčí první čumák. Nakonec vyhrál alfa, protože je to alfa, a šel první. Když dostal katanou přes hřbet, nikdo mu už jeho právo prvního nezáviděl. Chrám střeží nějaký duch samuraje a nikdo o něm nic neví, je nevrlý a neslušný a rychle nás ze čtvrti vyhnal s tím, že tohle je jeho teritorium a ne naše. Vyklidili jsme tedy jeho území, ale věřím, že uražená pýcha a zvědavost nás donutí se vrátit a naučit ducha americkým způsobům vítání hostů, nebo to zkusíme po německu či francouzsku.

Pak přišli na řadu Doky, čtvrť, kde jsme věděli, že bude největší malér, ale co jsme našli, předčilo i naše nejhorší obavy. Noční můra ale začala dobře. Wound už nevypadal tak zbídačeně jako minule, nekrvácel a spíše zešedl. Mezi duchy zoufalství a beznaděje se začali pomalu objevovat i duchové radosti a náš bar ve stínu zářil jako maják v mrtvém černém moři. Vypadalo to velice alegoricky a nadějně. Oni byli hrdí na svou práci, mě se podporování alkoholismu moc nelíbilo, ale začátek to byl skvělý.

Ve staré továrně na elektroniku jsme objevili centrum bezdomovců a ducha ohně. Nejdřív vypadal jako malý syčící obláček hlídající jeden ze sudů s ohněm, když jsme ze zřídla chtěli vzít nějakou essenci, proměnil se v ohnivého anděla a vysvětlil nám, že to není dobrý nápad. Bea se pak s ním na něčem dohadovala, ale nebyl moc sdílný, asi ani anglicky neuměl.

Nejhorší jsme ale objevili až na konci doků, zastrčené, schované v kanalizaci. Pavouky Azlu, zatím pořádně netuším, co to je, ale nikdo z toho neměl radost. Ale alfa se nebál, s odvážným heslem: „Kdo umře poslední je srab!“ na rtech se sebral a do zamotané kanalizační šachty skočil po hlavě. Nechápu, čeho tím chtěl dosáhnout, či na koho to mělo udělat dojem, ale podle výrazu Chucka to asi bylo mířeno na něho.

Alfa se samo sebou zamotal do pavučin a pavouci to asi někde v hloubce zaznamenali, protože za chvilku bylo slyšet jejich cupitání. Chuck skočil za Frankem, aby mu pomohl, ale zprvu se zamotal také, naštěstí oba dva vylezli včas, než je tam dole něco sežralo. Já si asi měla odpustit těch pár poznámek, protože mě tam chtěli hodit taky. Pak se ve stínu objevila něčí hlava a zase zmizela, to už jsme vyklidili pole raději úplně.

Na pavouky je dobrý oheň, tak jsme se vrátili za Ohnivcem s prosíkem o pomoc, jenže ten když zjistil, co v kanálech je, rychle vycouval a přislíbil jen mlhavou pomoc i po tom, co ho Beatrice velice dobře seznámila s možnými důsledky.

Ve zbytku města jsme už naštěstí nenašli žádné větší průsery. Longwood vypadal daleko zalesněněji, než ve skutečnosti, což mne velice potěšilo, stromy jsou dobré znamení a náš dům vypadal trochu větší, ale normálně, i když byl takový smutný. Jak by asi vypadal, kdyby s námi matka zůstala?

Další den jsem vykonala oficiální cestu do vedlejšího města jako vlkodlak, abych zjistila, zda je tam smečka a zda mě nechají dále studovat a jak to bude s duchem moudrosti. Smečka tam byla, nebyla moc nadšená, že tam jezdím, ale dostudovat mě nechají, těch pár měsíců jim to vadit nebude. Ale na slíbenou práci na universitě mohu zapomenout a essenci od Sovy také čerpat nemůžeme, ale moudrost ducha prý využít čas od času můžeme. Aspoň že to dopadlo s mým studiem, víc jsem asi ani chtít nemohla, ale to místo na universitě mě vážně mrzí.

V noci jsme zjistili, že nám Veverčák už nehlídá zřídlo a že se potuluje po okolí. Ani měsíční chóry nebyli k nalezení a rituálem se mi je nepodařilo přivolat. Místo toho se objevili u zřídla radosti malí heboučcí králíčci. Byli to nějací zkřížení duchové, ale vypadali nevinně, měkce a se šíleným výrazem hopkali v okolí zřídla. A byli tak hebcí!

Zatímco jsem se já rozplývala nad kouzelností obyvatel stínu a zkoušela Veverčáka nalákat na mrkev, abych ho mohla podrbat za uchem. Dospělí pracovali v baru. Vím akorát, že se tam strhla přestřelka, protože Beu popudil nějaký policista, který vyšetřoval majitelství baru. Nakonec ho zastřelili a z hlavy mu vyběhl pavouk, Azlu o nás věděli také.

Jako odezvu na tohle drobné oťukování si alfa vymyslel ranní rozcvičky a tréninkový plán, který zpracovával Chuck. Prostě Chuck vymyslel šílený plán jak nás nenechat vyspat a zničit nás dříve, než to stihnou pavoučci. Takže mě v nekřesťanskou desátou hodinu nedělní přišli vzbudit, Znova si otevřeli dveře, znova mi rozbili okno a pro změnu mě vytáhli i z postele. Chuck mě vytáhl někam ven a nutil mě běhat a mlátil mě větví a dokonce mě vykoupal. Kdyby tam byl mon petit frére, nedovolil by tohle týrání dětí.

Ale ve výsledku jsem donutila všechny přistoupit i na vzdělávání ducha. Takže za trochu mé fyzické zátěže se budu moci přičinit o rozvoj jejich znalostí a přispět tak k rozvinutí všeobecné lidské inteligence. Budou číst zatím jen knihu týdně a psát z ní testy a pak jim postupně přidám další a další, dle toho jak zjistím, které teorie ohledně duchů jsou pravdivé, a které jen lidské výmysly.

Už se těším, konečně jsem sehnala dobrovolníky pro moji diplomovou práci, možná je přeci jen fyzické zátěž prospěšná pro duchovní hodnoty.

View
Kapitola druhá: My jsme smečka a chceme totemového ducha

Honění štěňat, jak vlkodlaci označují nové dlaky, dopadlo nakonec vcelku zdárně. Zbývalo už jen vytvořit mezi přistěhovalci a námi smečku, vybrat vůdce, nebo jak říkali oni alfu, a najít si totemového ducha, který by nad námi držel tak trochu ochrannou ruku.

Sešli jsme se v baru U Železného vlka. Dle mého to byla zatím jen volná půlka opravny motorek s barem, ale oni se o něco snažili a já zatím do toho neviděla, tak jsem jako vždy mlčela. Frank, Bea, její celé jméno bylo zatím pro mne docela nevyslovitelné, takže Bea stačilo, Chuck, bratr a já. Dostalo se nám krátkého školení o rozložení stínu v našem městě, ale je jisté, že to bude chtít ještě bližší prozkoumání, a následně se hlasovalo o alfu, tedy oni už uznávali Franka, mě to bylo jedno, pokud se ten pobuda naučí tolerovat soukromí a klepat, může být alfou, a bratr uznal, že plavat proti proudu nemá smysl. Alfa tedy byl vybrán stylem, my tu zodpovědnost nechceme, hoďme ji na jiné. Aspoň nelítaly chlupy a podobné.

Pak vyvstala otázka totemového ducha. Jelikož jsme prý byli něco jako vyvolená smečka, vlkodlaci proměnění každý pod jinou fází měsíce, doufali jsme, že se nám podaří přesvědčit nějakého silnějšího ducha. Osobně jsem si myslela, že je to spíše tradice, ale začínala jsem zjišťovat, že mnoho z mých teoretických studií se ve stínu uplatňovalo docela prakticky.

Sebrali jsme se a vyrazili za náš oblíbený zmrzlinový stánek, kde samozřejmě grepovou zmrzlinu neměli, abychom prošli přes závoj do stínu, šlo to jenom tady. Mé první setkání s místním duchem, kterému všichni kamarádsky říkali Veverčák, bylo veselé, tedy z mé strany se jednalo o záchvat smíchu a následné pošťuchování bratra, protože stále netuším, proč se těch duchů bojí tolik. Na jeho obranu nutno říci, že jeho honil duch bolesti, ale já zatím žádného neviděla a pokud se ve stínu pohybuje robotické monstrum a Veverčák, nemůže být ani duch bolesti něco hrozného.

Zatímco jsem se smála, oni si všimli něčeho stínatého ve stínu. Byl to vlk, ale vypadal jako by byl tvořen stíny. Jim se líbil, my jemu ne, pokusil se nám utéci. My se nedali a honili ho, naháněli, sledovali, stopovali a lovili po celém parku a městě, až nám zaběhl do Doků, kde to zrovna ve stínu moc hezky nevypadalo. Naštěstí se nám ho od rány podařilo zahnat dřív, než si ji všiml a dohnali jsme ho až k našemu baru, do jedné z úzkých probíhajících uliček, do které jsme měli okno, ze kterého se do uličky svítilo. Obrovský tmavý vlk před světlem zabrzdil a odmítal jít dál.

Všichni duchové mají zákaz, jeho zákazem bylo nelézt do světla. Bea si tak mohla s vlkem popovídat a umluvit ho k tomu, aby nad námi držel ochrannou tlapu. Všichni byli nadšení, pro vlkodlaky je přeci totemový duch nejlepší vlk, ale já mám ráda rybičky, u nich víte, na čem jste a z akvárka vám neutečou daleko.

Ten, který loví ve věčné temnotě, se ukázal jako docela fajn duch, sice nás naučil kousat, z čehož oni měli radost, ale mě to přišlo tak trochu zvířecí, ale taky nám ihned přikázal denně běhat městem ve stínu. Mohl mít i horší přání. Škoda je, že se s ním může bavit pouze Bea, ale tak snad nás naučí původní jazyk a my si s ním budeme moci povídat taky.

Najitím totemového ducha jsme jaksi splnili povinnosti nově založené smečky a do dalších dnů můžeme vběhnout s čistým štítem a kožichem, jak se na dobrého vlkodlaka sluší a patří. Přeci jenom v New Havenu je docela velký nepořádek, co se našich záležitostí týče a každá pomocná ruka nebo tlapa se nám bude hodně hodit.

View
Skrytí lovci, aneb Jak štěňata potkala duchy, jiná štěňata a našla sebe

Kapitola první: Jak jsme potkali vlky

Život ubíhal tak jako vždy, den za dnem, noc za nocí v malém domku v městské čtvrti Longwood v malém městečku New Haven ležícího na břehu jednoho z Velkých jezer. Žila jsem se svým starším bratrem Anthonym, matku jsem nikdy neměla, otec bydlel už jinde a nezajímal se o nás. Babička, která nás vychovala, byla již po smrti a odpočívala vedle svého manžela na městském hřbitově. Anthony měl dobře placenou práci novináře, takže jsem mohla v klidu studovat na nedaleké universitě. Život prostě ubíhal, ale tak nějak jsem se s ním nemohla srovnat, od dětství jsem mívala tušení, která se většinou naplnila, ale nikdo jim nepřikládal většího významu, než že mě označili za blázna. Tak jsem to vzdala a mlčela o tom, ale když jste jiní, obvykle brzo zjistíte proč. Nádor na mozku to ale u mě nebyl…

Po všedním dni na universitě jsem se vrátila domů, frére doma nebyl, ale on vždy chodil déle než já, jenže nechal prázdnou ledničku s pohozeným kusem masa jen tak, copak netuší, že je to nehygienické? Už tohle byl první znak, tohle se totiž u nás v lednici nacházelo vážně jen občas, ale ignorovala jsem to a šla si po svém. Druhým varováním bylo vlnící se zrcadlo, ale po dni věnovaném koukání do knih jsem se nedivila. Následoval sen, zvláštní sen o vyprahlé pláni s ohněm, třetí a poslední znamení konce všedních dní.
Ráno jsem vstala s nejlepší náladou za posledních dvacet let a vydala se do školy, autobus byl kupodivu prázdný, až ke konci cesty mi došlo, že vlastně nemá ani řidiče. Universita byla prázdná taky, ale knihovna byla roztažená do nekonečna, sen každého knihomola. Popsaných knih tu ale bylo jen pár, což bylo zvláštní, ale i tak jsem se do nich pustila, byly zajímavé. Nic mě nerušilo, až k večeru, kdy jsem chtěla odejít, se za mými zády objevil vysoký tmavovlasý muž. Nevím, co tam dělal, ale na škole jsem ho nikdy neviděla.

„Co tu děláš?“
„Čtu si,“ na důkaz svých slov jsem zvedla jednu z větších knih, větší úmyslně, abych ho jí mohla případně praštit, kdyby se o něco chtěl pokusit, přeci jsem tu jen v rozsáhlé knihovně byla celý den sama.

Dojem to na nahého chlápka neudělalo, já se chtěla vrátit ke čtení, jenže on se najednou proměnil do nějaké lidské bestie, narostlo mu daleko více chlupů a taky drápy, bez debat mě sebral, hodil si mě přes rameno a hodlal mě odnést. To se ale spletl, jen co jsem se ocitla na jeho ramenech, praštila jsem ho to knihou po hlavě. Bohužel se nezastavil. Tak jsem se ho snažila mlátit dál a vykroutit se, protože mě nikdo, ale opravdu nikdo nebude rušit od čtení knih. Podařilo se mi mu vyklouznout, ale jen na pár momentu. Znova mě chytil a já ho zase bila, co jiného mi taky zbývalo.

A pak, pak se to asi posralo úplně. Najednou tam stálo ještě něco většího, podobného vlku, ale nasraného asi jako hladový grizzly po zimním spánku, kterému něco sežralo před nosem první snídani jara. Teď byl už opravdu čas na strach a čas na to utéci. K mé smůle ale byl rychlejší. Dohonil mě a hodlal mě sežrat, roztrhat a podobné věci, které je lepší nezmiňovat. Málem dopadla první a poslední rána, jenže nějakým zázrakem se mi povedlo uhnout a vypadnout z jeho dosahu. V té chvíli mě zachránila i knihovna, která monstrum uvěznila v podlaze. V ten moment mi to divné nepřišlo a byla jsem ráda.

Než jsem se stihla vzpamatovat, stála u mě nějaká cizí nahá žena a tvrdila mi, že mě od něho vezme pryč. Byla to dobrá nabídka, přijala jsem ji, vzala jsem ji za ruku. Jenže žádná pohádka se neděla, ona mě nikam nevzala a brzo zmizela i sama. Načež se tam objevil druhý nahatý chlápek, který to chtěl zkusit taky, vzít mě pryč. To už ale bylo na mě moc a tak jsem zdrhla zpět do knihovny a zašila se tam, co to šlo.
Ta žena přišla znovu, hledala mě, ale já věděla, že mi lže, že mě nikam vzít nemůže. Ani její hlas nebyl tak příjemný jako předtím. Prý vylez holka, jinak to bude bolet ještě víc! To tak, mě bylo mezi knihami docela dobře, problém byl, že jsem nedokázala najít cestu ven z knihovny. V ten moment mi to zase tak nevadilo, nechalo se tam přespat, byla to ta lepší možnost než se té ženské ukázat, určitě měla něco společného s tou bestií.

Pak ji přišel na pomoc nějaký černý vlk, ale ani ten mě nedokázal najít. Než jsem stihla přijít na to, proč mě nemohl najít, začala se celá knihovna třást a vlnit, vše směřovalo ke mně. Zmizel můj úkryt, stála jsem mezi chodbičkami, jednou nohou v rozsáhlé knihovně, kde mě honili nazí lidé a vlci, druhou v naší malé univerzitní knihovně. Než si mě všimli, vypadla jsem do známého světa a rychle utíkala pryč na autobusovou zastávku a modlila se, abych stihla noční autobus.
Venku zářil měsíc v srpku, nemohla jsem si ho nevšimnout. Byl…byl prostě… myšlenku jsem nedokončila, protože jsem se v bolestech poroučela k zemi, moje tělo se začalo měnit, moje mysl se zaplavila bolestí. Něco se dělo, dělo se to špatně, možná vlastně dobře, ale bolelo to, hrozně to bolelo. Zničila jsem si šaty, měla jsem drápy, chlupy, psí nohy, ocas, čumák a zase jsem to taky neměla. Někdo se mě snažil odtáhnout dovnitř, ale chodník mě nepustil. Zní to šíleně, ale nepustil.

Když jsem se uklidnila, stáli vedle mě tři nazí lidé a něco d mě hučeli. Nechtěla jsem to vědět, chtěla jsem jít domů. Prý vlkodlaci a prý, že jsem tu udělala nějaký bordel. Ten velký, co se mě pokusil sežrat, někam odběhl a ti dva se začali dohadovat. Zlá ženská mi vyhrožovala, ten podivný chlápek se mi snažil něco vysvětlit, ale ani on nezněl moc pravdivě a taky mě obviňoval.

Měla jsem toho dost, byla jsem zmatená a dost vyděšená a chtěla jsem od nich pryč. Moc dobře si to nepamatuju, semlelo se to tak nějak. Znovu jsem se dostala do té druhé knihovny, asi díky tomu, že ten druhý muž se taky proměnil do toho krvelačného monstra a pustil se do té ženy. V knihovně jsem se jim ztratila, ale ten velký opelichaný vlk se mě držel, tak jsem tou dírou zase prolezla zpátky a zavřela jsem ji za sebou. Jak se mi to povedlo nevím, ale když něco uděláte, obvykle se vám to povede i vrátit. Tak to prostě ve správném vesmíru funguje.

Zdrželo je to, možná ne, možná je zdrželo si to vyříkat mezi sebou. Doběhla jsem na zastávku, když se za mnou objevil další vlk, bylo jich tam hrozně moc. Hryzl mě do nohy a zase utekl, rána se zahojila, což mě v ten moment spíše potěšilo.

Autobus mě odvezl klidně domů a zdálo se, že noční dobrodružství zůstane zapomenuto. Byla jsem k smrti unavená a postel se zdála jako slunný ráj, dokud jsem v obýváku nenarazila na mého staršího brášku. Sen o posteli praskl jako stejně snadno jako bublina v tornádu.

„Kde jsi byla celou noc?!“ Tak začalo naše časté představení, které se týkalo mých toulavých nálad.
„A co jsi proboha dělala, že jsi tak otrhaná?“
„Já…já…zapomněla jsem se v knihovně…“
„A v knihovně sis roztrhala oblečení?“ Mít za bratra investigativního novináře je občas peklo, vždycky ale vždycky se dokáže hnusně ptát a taky pozná, když mu lžu, jenže málo kdy mi věří pravdu. Tyhle boje vyhrával vždy on.
„Pak jsme šli do hospody…“
„S kým?“ Jeho hlas byl ta podivuhodná směsice starostlivosti, oprávněného vzteku a pocitu, že vás ten druhý ničí, i když se snažíte pro něho udělat to nejlepší a hrozně vás to mrzí.
„Se spolužáky…“ pípla jsem, „mohu jít do postele, jsem hrozně unavená, prosím, řeknu ti to všechno ráno, slibuju!“
„A spolužáci tě takhle zřídili?“ Nechtěl mě nechat jít.
„ne, to křoví v parku, když jsme kamarádku vedli domů.“
„S kým jsi ji vedla domů?“
„se spolužákem, mon frére.“
„Sestřičko,“ tak mi říkal vždy, když se mu něco nelíbilo, „ty bereš drogy.“
„Ale né! Tak to vůbec není!“ Tohle se nevyvíjelo dobře. „Neberu drogy, jen jsem hrozně utahaná, mohu si jít lehnout? Povím ti to všechno, až se vrátíš z práce, slibuju, vážně ti to slibuju, nikam nepůjdu a budu doma.“
„Dobře.“

Pustil mě a já se jako zbité zvíře mohla odplížit do své postele. Nelhala jsem mu, ale pravdu jsem mu říci nemohla, tohle by mi vážně neuvěřil, nevěřila jsem tomu z půlky ani já. Zamkla jsem za sebou a poroučela jsem se rychle do postele, kde jsem okamžitě usnula.

Něco mě budilo, šťouchalo to do mě a snažilo se mě to vytáhnout ze spánku. Nechtěla jsem, ale nedalo se to ignorovat, otevřela jsem oči.
„Ááááá!“

V mém zavřeném pokoji seděl chlápek v kožené bundě a motorkářských botách. Rychle mi zacpal rukou pusu a jemně mě upozornil, že šahat po lampičce není dobrý nápad. Mě to jako dobrý nápad přišlo a ještě lepší se mi zdálo ho s ní majznout po hlavě, ale poslechla jsem, mohla jsem to udělat později, až nebude mít ruku v blízkosti mého krku, všichni vědí, že lidi od motorek jsou vraždící psychopati mimo zákon.

„Teď ti pustím pusu a ty nebudeš křičet, jo?“ Pustil mi ji a já ho neposlechla, zkusil to znovu, tak jsem radši poslechla, lampička stále stála v dosahu mé ruky. Snažil se mi něco vysvětlit, říkal něco o vlkodlacích, ale já ho moc neposlouchala, spíš jsem čekala na vhodnou chvilku na útok.

„Sestro!“ Bratr se vrátil z práce a asi našel dole něco, co se mu nelíbilo. Chlápek ihned zbystřil, proskočil oknem, nasedl na motorku u domu a zmizel. Za chvíli se v mých dveřích objevil frére. Otevřela jsem jen párkrát pusu, než jsem se zmohla na nějaká slova, protože mi bylo jasné, že tohle nevysvětlím, ani kdybych to chápala sama.

„Já za nic nemůžu, vážně!“ Nic lepšího mě nenapadlo a ani tohle mě nezachránilo.
„Ty jsi ho pustila do domu? Ty ho znáš?“
„Nepustila a neznám,“ špitla jsem tiše.
„Proč mi lžeš, sestřičko? Co jsem ti udělal?“ On se o mě opravdu staral a měl mě rád, to ale znamenalo, že jsem vždy byla první podezřelý.
„Já ti nelžu,“jako vždy zněla jsem tiše a kajícně, já se tak vždy cítila, ale tohle vážně nebyla moje vina. Jeden šťastný den jsem asi měla zaplatit doživotním marastem, v ten okamžik jsem tomu věřila.

Zakázal mi jít do školy a zůstal se mnou doma, zůstal i další den, kdy už jsem doufala, že je vše zapomenuto. Nebylo, U dveří cinkl zvonek, bratr se zvedl od svého počítače a šel otevřít.
„Je doma Rybka?“
„Kdo jste?“
„Frank, její přítel, mohl byste jí vyřídit, že se sejdeme večer v parku?“
„Jistě.“
Ne, na klid to ještě rozhodně nevypadalo, spíše se blížila další pořádná bouřka našeho sourozeneckého vztahu.
„Ty toho Franka znáš?“
Jen jsem zavrtěla hlavou, musela jsem vypadat vážně zuboženě, protože mi věřil.
„Tvrdí, že se máte sejít večer v parku, hodláš tam jít?“
„Ne.“ To ho potěšilo.
„Ale stejně půjdeš za psychiatrem.“
„Mě nic není!“
„O tom se nebudeme hádat, už jsem ti domluvil schůzku, je to za čtrnáct dní.“ „Zůstaneš do té doby se mnou doma? A seženeš lepší zámky?“ kula jsem železo, dokud to šlo, toho chlápka jsem se vážně bála a nechtěla jsem ho ve svém pokoji vidět znova za žádnou cenu.
„Dobře, zavolám Charliemu.“
„A mohla bych spát s tebou ve tvém pokoji?“
To už bylo asi moc, protože se zatvářil zmateně: „No dobře, když chceš.“

Než si to stihl rozmyslet, nastěhovala jsem si pár knih k němu a ustlala si na zemi. Těch čtrnáct dní proběhlo v klidu, pokud nepočítám žalobu, která na mě z university přišla. Nechápu proč na mě, když já nic neudělala a za všechno mohli ti divní lidé. Bratříčkovi se to nelíbilo, obvolal, koho mohl, a nakonec se rozhodl zajet za tou právničkou, která byla pod tím podepsaná. To znamenalo, že mě nechá doma samotnou. Toho jsem se bála, tak jsem se mu vnutila do auta taky a raději jela s ním. Právnička sice neměla čas, ale bratrova pověst zapůsobila na její sekretářku, která ji vyškrtla oběd a místo toho ji do kanceláře hodila nás. Doufám, že ji to nepřipravilo o prémie.

Vešli jsme do její nově zařízené pracovny bok po boku, ale já velice rychle zacouvala za mon frére, protože ta právnička byla ta strašidelná žena, co mě děsila v knihovně. Další šílená náhoda. Bála jsem se ji a bratr to musel vycítit, přesto se s ní o něčem přel, nebyla jsem je schopná vnímat a raději jsem vycouvala ven s tím, že musím na záchod.
Venku jsem nečekala dlouho, za chvilku přišel a netvářil se moc potěšeně, já taky nebyla nadšená z toho, co se dělo kolem mě.

„Ona patří k nim mon frére, vážně!“
Kývl, ale nic neřekl, zamířili jsme ven, za stěračem auta byl strčený lístek: Pokud se nenaučíš ovládat své síly, jsi nebezpečná svému okolí. My to S tebou Myslíme dobře (přesný opis textu)

Vzkaz přečetl bratr a podal mi ho, vylekalo mě to, to že mě nechtějí nechat na pokoji, já žádné síly od té doby neměla a nikomu jsem neublížila, to oni zničili celou knihovnu a teď to ještě chtěli hodit na mě. Byli všichni proti mně a já s tím nemohla nic udělat, bála jsem se.

Vrátili jsme se domů a bratr rozhodl, že se mnou počká a zítra mě odvede k tomu psychiatrovi, i když mi nic nebylo. Minuli jsme velké zrcadlo a já se do něho pořádně podívala, protože ono mi první ukázalo změnu. Já byla normální, ale bratr měl vlčí oči, došlo mi to až nahoře v pokoji, když jsem si četla a on ve svém psal něco do práce.

„Sestřičko, ten krám mi zase nejde!“ Na počítače jsem tu byla odborník já. Ale než jsem tam došla, bylo všechno v pořádku, nevím, co tam vyváděl, ale zíral na svůj notebook a snažil se vypadat, že je vše v pořádku.
„Copak nefunguje ti to?“
„Ne, už je to v pořádku.“
„V pořádku jako s tím mobilem?“
„Co?“
„Pojď prosím se mnou,“ vzala jsem ho za ruku a odvedla jsem ho zpátky k zrcadlu, byla jsem zvědavá, co uvidím. Viděla jsem sebe a jeho a pak tam najednou nebyl.

Ano, všechny zajímavé a důležité věci se v životě dějí rychle, asi proto, abyste nad nimi nestihli přemýšlet ten daný okamžik a ani nikdy jindy. I tentokrát to bylo rychlé. Najednou bratr ležel venku na silnici a křičel, měnil se sem a tam mezi člověkem a vlkem. Mohla jsem akorát stát na silnici a snažit se zastavit auta, aby mi ho nepřejela. Najednou se tam objevili ti lidé, nebo vlci, kdo ví, co vlastně byli zač. Chtěli k němu. A já je nechtěla pustit. Povedlo se mi brášku dostat do domu a ještě zavřít za sebou všechny zámky, uložila jsem ho do postele a vrátila se dolů.

Zámky nepomohly, stáli tam všichni tři, jako by to byl jejich dům a snažilis e najít bratra, chtěla jsem jim v tom zabránit, ale dřív se objevil bratr a začal s nimi vyjednávat, tedy spíše snažil se jako vždy zjistit co se stalo a proč se to stalo jemu a proč je teď chlupatější než jindy a jak se toho zbavit.

Začali mu něco vysvětlovat, něco povídat, já se jich bála, nechtěla jsem s nimi být, ale jemu to bylo jedno, neposlouchal mě, že jsou zlí. Raději jsem usnula, bylo toho na mě moc a můj bráška byl s těmi špatnými. Zlý sen.

„Vstávej, jdeme,“ probudil mě jeho hlas.
„Kam?“
„Do parku, ukážou nám toho víc!“
„Ale já nechci, nechci s nimi nikam jít! Jsou špatní a zlí!“
„O tomhle se nebudeme bavit, sestřičko,“ normálně mě popadl ještě s tím motorkářem a strčili mě do auta. On byl s nimi, prostě mě zradil! Odvezli mě do parku za nějaký stánek se zmrzlinou. Najednou začali všichni mizet, jen šaty po nich zbyly na hromádce. Vhodný okamžik k útěku a já ho využila, rychle jsem se vytratila, tedy povedlo se až na druhý pokus, ale povedlo. Utekla jsem domů, kde jsem si sbalila pár věcí a mazala rychle na autobus.

Prý duchové, a že mi je musí ukázat a že je viděl i mon frére, všichni se pomátli, duchové jsou přece principy. Sama to vím, už to nějaký čas studuju. Ano jsou zajímaví, ale nejsou reální, neexistují. A ještě se mě o tom bude snažit přesvědčit vlastní bratr! Zrádce to je, nic jiného!

Dohnali mě na rohu sedmý a druhý, tři vlci a můj nahatý bratr. Ještě že byla noc a venku lidé nebyli, ale i tak to bylo špatné, chytili mě a chtěli mě odtáhnout zpátky, chtěli mi vymýt mozek a donutit mě věřit na duchy, ale přeci žádní nejsou! Dostala jsem facku, někomu ruply nervy. To asi i na mého zrádného bratra bylo moc a trochu se pokusili servat, jenže pak tam vběhl nějaký chlápek s brokovnicí a udělal zmatek. Nevím, co přesně, protože tou dobou jsem už mizela za rohem. Dodnes nechápu, jak mě vždycky zvládli tak bezpečně najít, ale tentokrát se jim to už nepovedlo.

Odjela jsem z města a vydala se na jih, chtěla jsem se pokusit začít jinde. Věděla jsem, že to bude těžké, ale už jsem občas na ulici přežívala. Týden jsem cestovala za peníze, co jsem měla, spala, kde se dalo, až mi nakonec došly. Seděla jsem pod mostem a přemýšlela, co dál, když se objevil vysoký chlápek v džínových kalhotách a bundě.

„Co tu děláš, to tě nenapadlo se ani ohlásit?!“
Zírala jsem asi dost blbě, no já nevěděla, proč na mě křičí a co mi vlastně chce.
„Hloupé štěně, ke které smečce patříš?“
„Jaké smečce?“
„Ty nemáš smečku?“
„Eeee ne?“
„Co víš?“
„Jak co?“
„To tě nikdo nezasvětil?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„To nikdo za tebou nebyl, když ses proměnila?“
„No, nějací divní lidé, vyděsili mě, křičeli na mě, sledovali mě, vyhrožovali mi a obviňovali mě a ještě mi i ukradli bratra. Utekla jsem ji.“
„Štěňata… Pojď za mnou.“ Padl na čtyři a proměnil se ve vlka. Koukala jsem na něho, proměnil se zpátky.
„Proměň se.“
„Co?“
„Ty to neumíš?“
„Ne.“
„To tě nic nenaučili?“
„Já…já se jich bála, utekla jsem, neposlouchala jsem.“
Nezmohl se na další urážku a radši mě to naučil a pak mě odvedl do nějakého lesa, tam mě donutil proměnit se zase zpátky. Byla jsem nahá a moje oblečení bylo kdesi pod mostem. Tohle slušné dívky prostě nedělají. Nebylo mi to příjemné, ještě že mě moje dlouhé vlasy trochu zahalily. Muži to bylo fuk.

Pak přišla stará nahá žena. Tihle byli divní stejně jako tamti, ale aspoň na mě nekřičeli. Když žena zjistila, že nic nevím, měla zase narážku na nějaká hloupá štěňata, ale já byla člověk. Vzala mě za ruku a přes vodní hladinu v tůňce mě vzala do toho druhého světa, do toho lepšího. Bylo tu jen pár stromů, ale mě tu bylo dobře. Ona ale na mě koukala zamyšleně.
„Kdo je tvoje matka?“
„Já nevím, vyrůstala jsem bez ní.“
„Byla vlkodlak a porodila tě tady ve stínu a pak utekla, proto ji neznáš a proto na stín reaguješ lépe než jiní.“
„Co je stín?“

Vysvětlila mi to, řekla mi všechno a já poslouchala, byla jako stará indiánská babička a nakonec mi ukázala konečně i ducha. Přilezlo velké technické monstrum jako z nějakého komiksu. Byl to zajímavý duch, velký a asi dost mocný. Pak mi řekla o kmenech a přijala mě do svého. Zasvěcení bylo zajímavé, přišla obrovská vlčí zombie. Teď když je to moje patronka, měla bych být k Vlčici Smrti uctivější, ale popis zombie je nejvýstižnější. Kousla mě a zanechala na mé kůži stříbřitý kousance, který brzy zmizel. Stařenka mě pak naučila vše podstatné a poslala mě pryč.

Řekla, že na jih nemůžu, že ten už je obsazený jinými smečkami. Tak jsem se vrátila na sever. Chtěla jsem to vzít přes náš dům, vzít si své věci a jít dál, nebo se vrátit domů. Nemohla jsem tam bratra jen tak nechat, když se bojí takhle příjemných duchů, vždycky byl tak trochu bábovka.

Potkali jsme se doma, přišel z práce a zastihl mne v pokoji, jak si přerovnávám knihy. „Co tu děláš, sestro?“
„Vrátila jsem se.“
„A zase odcházíš?“
„Ne zůstávám, někdo tě před těmi duchy ochránit musí, když se jich tak bojíš.“
„Ale…“ neposlouchala jsem ho, byla jsem ráda, že jsem zase doma, a že je vše, tak jak má být.

View
Drobný úvod do psaní kroniky
Aneb co a jak

Vzhledem k tomu, že anglickému textu nerozumnějí všichni (a zbytek stejně dává přednost češtině), rozhodl jsem se poněkud přepsat anglický úvod, který tu byl původně.

Kde se nacházíte Tohleto konkrétně je Adventure Log, něco jako blog pro naše dobrodružství. Obecně se tahle stránka jmenuje Obsidian Portal.

Proč jsem se rozhodl to používat Už nějakou dobu jsem hledal místo, kde bych mohl nějakým rozumným způsobem ukládat informace o probíhající kampani. ObsidianPortal má víceméně vše, co potřebujeme – wiki pro ukládání dlouhodobějších informací, Adventure Log pro záznam dobrodružství a fórum pro diskuze.

To zatím jen pro úvod, v brzké době pravděpodobně vytvořím něco jako nápavědu, “Jak používat ObsidianPortal”.

Zatím hodně zdaru,
Khardix

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.