Píseň o stvoření

Tento příběh se skutečně stal.

Všechno to co jsme a to co jsme byli začalo v zemi Pangaea. Již víte co to Pangaea byla. Slyšeli jste již určitě příběhy o Rajské zahradě – to je nejlepší co mohou lidé udělat, aby jsi ji zapamatovali. Ve svých snech jste zahlédli záblesky její krásy a občas i něco ucítili – možná těžkou vůni rostlin a nebo zbytek pachové stopy vaší kořisti – a tehdy si téměř vzpomenete. Pachy se zapomínají jako poslední. Ale nemůžete si vzpomenout úplně, že? Nikdo si nemůže. Jen první z nás kráčeli po zemi Pangaea.

A byli těmi, kteří ji museli zničit.

Vzpomínáte si na tu vůni? Svět byl svěží a plný příslibů. Duchové mohli volně vstoupit do země živých a zvířata i lidé mohli vejít do chladného přízračného stínu světa. Pangaea nebylo spojení kontinentů o kterém mluví geologové, ale svět ve své první podobě. Lidé a duchové měli společný jazyk, První Jazyk. Nemůžeme si pamatovat zda byla Pangaea čas, místo nebo oboje. Víme však, že byla velkolepá a že byla ztracena.

Když byla Pangaea v plném rozkvětu, svedla její krása srdce samotného měsíce. Luna – Amanah Iduth – byla stále více okouzlena světem rostoucím pod ní. Vzala na sebe podobu živé ženy a sestoupila na zem. Procházela bujnou vegetací džunglí a proplouvala překrásnými hlubinami moří. Ona však byla tím nejkrásnějším stvořením světa a měla nespočetné množství nápadníků. Největším a nejudatnějším byl Otec vlk.

Pangaea byla velkolepá, ale nebyla světem míru a laskavosti. Byl to svět lovců. Lvi lovili antilopy, duchové si ze světa živých brali to co potřebovali. Smrt byla součástí tohoto ráje lovců a největším lovcem ze všech byl Otec vlk. Byl válečníkem Země Stínů a blátivé země vzduchu a půdy. Toulal se hranicemi fyzického světa a udržoval vše na svém místě. Duchové vstupovali do světa živých, ale ne moc daleko a ne na moc dlouho. Otec vlk byl vždy připraven začít hon, když duch překročil meze pohostinnosti. Když to bylo nutné jeho zuby a drápy odsunuli smrtelníky a zvířata zpět do relativního bezpečí lidského světa, zatoulali-li se příliš daleko do světa duchů. Jeho srdce hořelo nadpřirozenou silou a přesvědčením, spravedlivou zuřivostí, která jej činila nezastavitelným. Ale také byl vládcem této zuřivosti. Byl prvním a největším z nás.

Otec Vlk miloval Matku Lunu plující po obloze a když jí potkal v jejím fyzickém světe na hranici mezi světem duchů a lidí, byl přemožen radostí a láskou. Tyto pocity neměl sám. Luna spatřila Otce vlka a poznala, že je udatný a moudrý, silný a hezký, také jej milovala. Znali jeden druhého a ona mu dala děti zároveň lidské i ze světa duchů – první vlkodlaky. Přestože byla v té chvíli v lidském těle, porodila Matka Luna devět štěňat, jako znamení jejich budoucího osudu.

Od Matky Luny naši předkové zdědili schopnost měnit tvar, tak jako ona mění svůj každý měsíc. Od Otce vlka získali ostré smysly, sílu a rychlost větší než z živých zrozených vlků. Od obou svých rodičů získali duševní sílu, protože Matka Luna byla Královnou Země stínů a Otec Vlk byl Vládce Hraničních zemí.

Po té co nám dala život, vrátila se Luna na oblohu a Otec Vlk vytvořil První smečku. Naučil první vlkodlaky způsobům vlků i způsobům lidí, živých i duchů. Ukázal jim cesty ze Země stínů skrz lesy, hory a pouště do světa živých, ukázal jim nepoužívané stezky k domovům kmenů lidí.

Otec Vlk vytvořil První smečku, aby mu pomáhala v jeho povinnostech strážce Hraničních zemí. Převzali tyto povinnosti a pomáhali mu přinášet pořádek do země duchů i do blátivého světa. Byli pastevci lidí, zvířat i duchů. Regulovali počty všech stád, kmenů nebo smeček, které se stávali moc velké a nebo moc nebezpečné, udržovali rovnováhu všech věcí.

Samozřejmě někteří duchové a lidské kmeny neměli s Otcem vlkem a První smečkou dohlížející na ně příliš vřelé vztahy. Někteří s nimi bojovali a množstvím, magií nebo sílou posílené je nebylo snadné zabít. Otec vlk a jeho smečka zahnali nejhorší z nich do dalekých zemí přízračné divočiny, společně s mocnými duchy, jejich služebníky a kmeny lidí uctívající temné síly a konající bezbožné zločiny. Jiní jako je Král Nemocí a Nejstarší Přadlena se stavěli proti Otci Vlkovi kdykoli to jen bylo možné a prchali když zjistili, že nedokáží zvládnout celou jeho smečku.

My jsme byli vládci nově zrozeného světa. Naše velká síla a schopnost brát na sebe různé podoby nám umožnila nadvládu nad lidmi i ostatními tvory. Jen málo dravců pro nás bylo výzvou a žádná kořist nám neunikla. Ani nejsilnější mamuti a neodvážnější lovci té doby nemohli odolat smečce vlkodlaků. Tehdy bylo těžké být člověkem, ale byl to čas naší slávy, zlatý věk kreslený jasnou krví naší kořisti.

Jako každý zlatý věk, byl odsouzený k záhubě.

Všechno to začalo Otcem Vlkem. Před námi, předtím než se objevili lidé a v dobách kdy většina duchů byla stále mladá a slabá, k udržení rovnováhy dvou světů stačilo pouze úsilí Otce Vlka. Žádny z duchů nedokázal příliš dlouho pobývat ve světě živých a získat příliš velkou moc. Osobní síla Otce Vlka se však trochu zmenšila přivedením potomstva díky Matce Luně, ale i jiným duchům. Stále byl silný a rychlý – určitou dobu.

Trvalo to mnoho a mnoho let, více než je možné spočítat, ale Otec vlk ztrácel stále více a více své rychlosti a síly. Jeho tesáky otupěly a jeho moudrost již nedosahovala tak daleko. Stále více duchů unikalo jeho pozornosti, stavělo své děsivé království mezi živými a nadouvalo se mocí. Když chytil tyto rádoby bohy utrpení a nenasytnosti, trvalo mu déle než je zničil. Některým se dokonce dařilo uprchnout – oslabeným bojem, ale prchnout. Stále více se Pangaea stávala rájem duchů, těch lidí, kteří přijali jejich vládu a ubývalo místo pro cokoli jiného. Naši praotcové a pramatky to všechno viděli a zmocnili se jich pochybnosti.

Co se stane, když smečka vlků začne selhávat v lovu, protože její vůdce je příliš slabý, příliš pomalý a příliš slepý – již ji nedokáže vést? Smečka buď zemře a nebo musí být vůdce nahrazen. Tato otázka trápila naše prapředky, ale v sázce byl navíc celý svět. Co se stalo pak byla strašná věc, která by neměla být nutná – ale byla.

Každý duch má svou zhoubu – to říká nezpochybnitelný zákon určující jejich samotnou povahu. Duch bolesti je vykázán z uzdravující se žijící bytosti. Duch chamtivosti nedokáže odpočívat. Během stvoření byl Otec Vlk jeden z nejsilnější duchů, ale i on měl svou zhoubu. Měl tak silnou touhu vykonávat své povinnosti, že nemohl zavřít oči dokud se jich neujal někdo jiný. Síla jeho zhouby tkvěla v tom, že pokud ti, kteří to mohli učinit a převzít tyto povinnosti, povstali proti němu, nemohl se bránit.

Kdo jiný by mohl být vhodnější pro převzetí jeho povinností než jeho vlastní děti?

Příběhy vyprávějí, že Otec Vlk často dokázal použít drápy a obnažit tesáky v obvyklých sporech o moc a postavení ve smečce. Ale pokud smečka Otce Vlka opravdu chtěla zasadit smrtící ránu, jeho přirozenost jej činila bezbranným. Nebyl schopný se bránit proti takové zradě. Jeho tlustá kůže a silné svaly mu nemohli pomoct více než vítr a déšť. Takže jediný způsob jak svrhnout Otce Vlka bylo smrtícím úderem.

A my jsme jej zabili.

Posledním dechem vydal Otec vlk zavytí, které otřáslo oběma světy. Lidé padali s pláčem k zemi, když uslyšeli ten zvuk a v jejich srdcích se probouzel strach. Duchové se skrývali ve svých doupatech, zasaženi hrůzou, že něco dokázalo zabít velkého nemilosrdného vlčího ducha. Říká se, že vlkodlak zodpovědný za smrtelný úder sám okamžitě zemřel čistě silou a citovou váhou toho zavytí. Když Luna uslyšela smrtelný výkřik svého nejmilejšího druha, vykřikla utrpením a zradou a proklela všechny děti, kterým dala život. Tohoto prokletí se nikdy nedokážeme úplně zbavit.

Říká se, že sama duše planety trpěla. Když se obyvatelé Země stínu a smrtelné bytosti fyzické země svíjeli hrůzou, byli oba světy od sebe odděleny. Země se třásla a bičovaly ji bouře. Na severu se uvolnily ledy a ostrovy zmizely v oceánu. Pangaea už nebyla. Po Jeho pádu zmizel ráj lovců navždy.

A proto jsme tím, čím jsme. Proto jsme vlky a lidmi. Proto jsme děti Země stínu, ale Zavržení duchy. Duchové se nás báli – a většina nás i nenáviděla – až do toho dne. Bojí se a nenávidí myšlenku na stvoření napůl lidské a napůl pomíjivé se sílou vládnout jim a toho, že jsme kdysi měli sílu zničit ducha, kterého se všichni báli. Lidé by se zbláznili, kdyby zjistili, že nejsme jen postavy z filmů, ale opravdové bytosti kráčející mezi nimi.

Zničili jsme největší věc, kterou jsme kdy měli, protože jsme to museli udělat. Udržujeme svět duchů za hranicí a ti nás za to nemohou vystát. Děláme to nejlepší, abychom odvrátili lidské bytosti od světa duchů a lidé by se nás kvůli tomu stranili, kdyby to věděli. Naši vlastní bratří se postavili proti nám z nenávisti, že jsme udělali to k čemu neměli odvahu a dost soucitu. Jen nestálá Matka Luna a naše vlčí totemy stojí s námi a to stačí. Jsme národ. Vlci lovící v obou světech.

Jsme Zavržení a nebesa pomáhej těm kdo spatří naše běsnění.

převzato z wod.rpg.sk

Píseň o stvoření

Stíny betonové džungle khardix khardix