Stíny betonové džungle

Skrytí lovci, aneb Jak štěňata potkala duchy, jiná štěňata a našla sebe

Kapitola první: Jak jsme potkali vlky

Život ubíhal tak jako vždy, den za dnem, noc za nocí v malém domku v městské čtvrti Longwood v malém městečku New Haven ležícího na břehu jednoho z Velkých jezer. Žila jsem se svým starším bratrem Anthonym, matku jsem nikdy neměla, otec bydlel už jinde a nezajímal se o nás. Babička, která nás vychovala, byla již po smrti a odpočívala vedle svého manžela na městském hřbitově. Anthony měl dobře placenou práci novináře, takže jsem mohla v klidu studovat na nedaleké universitě. Život prostě ubíhal, ale tak nějak jsem se s ním nemohla srovnat, od dětství jsem mívala tušení, která se většinou naplnila, ale nikdo jim nepřikládal většího významu, než že mě označili za blázna. Tak jsem to vzdala a mlčela o tom, ale když jste jiní, obvykle brzo zjistíte proč. Nádor na mozku to ale u mě nebyl…

Po všedním dni na universitě jsem se vrátila domů, frére doma nebyl, ale on vždy chodil déle než já, jenže nechal prázdnou ledničku s pohozeným kusem masa jen tak, copak netuší, že je to nehygienické? Už tohle byl první znak, tohle se totiž u nás v lednici nacházelo vážně jen občas, ale ignorovala jsem to a šla si po svém. Druhým varováním bylo vlnící se zrcadlo, ale po dni věnovaném koukání do knih jsem se nedivila. Následoval sen, zvláštní sen o vyprahlé pláni s ohněm, třetí a poslední znamení konce všedních dní.
Ráno jsem vstala s nejlepší náladou za posledních dvacet let a vydala se do školy, autobus byl kupodivu prázdný, až ke konci cesty mi došlo, že vlastně nemá ani řidiče. Universita byla prázdná taky, ale knihovna byla roztažená do nekonečna, sen každého knihomola. Popsaných knih tu ale bylo jen pár, což bylo zvláštní, ale i tak jsem se do nich pustila, byly zajímavé. Nic mě nerušilo, až k večeru, kdy jsem chtěla odejít, se za mými zády objevil vysoký tmavovlasý muž. Nevím, co tam dělal, ale na škole jsem ho nikdy neviděla.

„Co tu děláš?“
„Čtu si,“ na důkaz svých slov jsem zvedla jednu z větších knih, větší úmyslně, abych ho jí mohla případně praštit, kdyby se o něco chtěl pokusit, přeci jsem tu jen v rozsáhlé knihovně byla celý den sama.

Dojem to na nahého chlápka neudělalo, já se chtěla vrátit ke čtení, jenže on se najednou proměnil do nějaké lidské bestie, narostlo mu daleko více chlupů a taky drápy, bez debat mě sebral, hodil si mě přes rameno a hodlal mě odnést. To se ale spletl, jen co jsem se ocitla na jeho ramenech, praštila jsem ho to knihou po hlavě. Bohužel se nezastavil. Tak jsem se ho snažila mlátit dál a vykroutit se, protože mě nikdo, ale opravdu nikdo nebude rušit od čtení knih. Podařilo se mi mu vyklouznout, ale jen na pár momentu. Znova mě chytil a já ho zase bila, co jiného mi taky zbývalo.

A pak, pak se to asi posralo úplně. Najednou tam stálo ještě něco většího, podobného vlku, ale nasraného asi jako hladový grizzly po zimním spánku, kterému něco sežralo před nosem první snídani jara. Teď byl už opravdu čas na strach a čas na to utéci. K mé smůle ale byl rychlejší. Dohonil mě a hodlal mě sežrat, roztrhat a podobné věci, které je lepší nezmiňovat. Málem dopadla první a poslední rána, jenže nějakým zázrakem se mi povedlo uhnout a vypadnout z jeho dosahu. V té chvíli mě zachránila i knihovna, která monstrum uvěznila v podlaze. V ten moment mi to divné nepřišlo a byla jsem ráda.

Než jsem se stihla vzpamatovat, stála u mě nějaká cizí nahá žena a tvrdila mi, že mě od něho vezme pryč. Byla to dobrá nabídka, přijala jsem ji, vzala jsem ji za ruku. Jenže žádná pohádka se neděla, ona mě nikam nevzala a brzo zmizela i sama. Načež se tam objevil druhý nahatý chlápek, který to chtěl zkusit taky, vzít mě pryč. To už ale bylo na mě moc a tak jsem zdrhla zpět do knihovny a zašila se tam, co to šlo.
Ta žena přišla znovu, hledala mě, ale já věděla, že mi lže, že mě nikam vzít nemůže. Ani její hlas nebyl tak příjemný jako předtím. Prý vylez holka, jinak to bude bolet ještě víc! To tak, mě bylo mezi knihami docela dobře, problém byl, že jsem nedokázala najít cestu ven z knihovny. V ten moment mi to zase tak nevadilo, nechalo se tam přespat, byla to ta lepší možnost než se té ženské ukázat, určitě měla něco společného s tou bestií.

Pak ji přišel na pomoc nějaký černý vlk, ale ani ten mě nedokázal najít. Než jsem stihla přijít na to, proč mě nemohl najít, začala se celá knihovna třást a vlnit, vše směřovalo ke mně. Zmizel můj úkryt, stála jsem mezi chodbičkami, jednou nohou v rozsáhlé knihovně, kde mě honili nazí lidé a vlci, druhou v naší malé univerzitní knihovně. Než si mě všimli, vypadla jsem do známého světa a rychle utíkala pryč na autobusovou zastávku a modlila se, abych stihla noční autobus.
Venku zářil měsíc v srpku, nemohla jsem si ho nevšimnout. Byl…byl prostě… myšlenku jsem nedokončila, protože jsem se v bolestech poroučela k zemi, moje tělo se začalo měnit, moje mysl se zaplavila bolestí. Něco se dělo, dělo se to špatně, možná vlastně dobře, ale bolelo to, hrozně to bolelo. Zničila jsem si šaty, měla jsem drápy, chlupy, psí nohy, ocas, čumák a zase jsem to taky neměla. Někdo se mě snažil odtáhnout dovnitř, ale chodník mě nepustil. Zní to šíleně, ale nepustil.

Když jsem se uklidnila, stáli vedle mě tři nazí lidé a něco d mě hučeli. Nechtěla jsem to vědět, chtěla jsem jít domů. Prý vlkodlaci a prý, že jsem tu udělala nějaký bordel. Ten velký, co se mě pokusil sežrat, někam odběhl a ti dva se začali dohadovat. Zlá ženská mi vyhrožovala, ten podivný chlápek se mi snažil něco vysvětlit, ale ani on nezněl moc pravdivě a taky mě obviňoval.

Měla jsem toho dost, byla jsem zmatená a dost vyděšená a chtěla jsem od nich pryč. Moc dobře si to nepamatuju, semlelo se to tak nějak. Znovu jsem se dostala do té druhé knihovny, asi díky tomu, že ten druhý muž se taky proměnil do toho krvelačného monstra a pustil se do té ženy. V knihovně jsem se jim ztratila, ale ten velký opelichaný vlk se mě držel, tak jsem tou dírou zase prolezla zpátky a zavřela jsem ji za sebou. Jak se mi to povedlo nevím, ale když něco uděláte, obvykle se vám to povede i vrátit. Tak to prostě ve správném vesmíru funguje.

Zdrželo je to, možná ne, možná je zdrželo si to vyříkat mezi sebou. Doběhla jsem na zastávku, když se za mnou objevil další vlk, bylo jich tam hrozně moc. Hryzl mě do nohy a zase utekl, rána se zahojila, což mě v ten moment spíše potěšilo.

Autobus mě odvezl klidně domů a zdálo se, že noční dobrodružství zůstane zapomenuto. Byla jsem k smrti unavená a postel se zdála jako slunný ráj, dokud jsem v obýváku nenarazila na mého staršího brášku. Sen o posteli praskl jako stejně snadno jako bublina v tornádu.

„Kde jsi byla celou noc?!“ Tak začalo naše časté představení, které se týkalo mých toulavých nálad.
„A co jsi proboha dělala, že jsi tak otrhaná?“
„Já…já…zapomněla jsem se v knihovně…“
„A v knihovně sis roztrhala oblečení?“ Mít za bratra investigativního novináře je občas peklo, vždycky ale vždycky se dokáže hnusně ptát a taky pozná, když mu lžu, jenže málo kdy mi věří pravdu. Tyhle boje vyhrával vždy on.
„Pak jsme šli do hospody…“
„S kým?“ Jeho hlas byl ta podivuhodná směsice starostlivosti, oprávněného vzteku a pocitu, že vás ten druhý ničí, i když se snažíte pro něho udělat to nejlepší a hrozně vás to mrzí.
„Se spolužáky…“ pípla jsem, „mohu jít do postele, jsem hrozně unavená, prosím, řeknu ti to všechno ráno, slibuju!“
„A spolužáci tě takhle zřídili?“ Nechtěl mě nechat jít.
„ne, to křoví v parku, když jsme kamarádku vedli domů.“
„S kým jsi ji vedla domů?“
„se spolužákem, mon frére.“
„Sestřičko,“ tak mi říkal vždy, když se mu něco nelíbilo, „ty bereš drogy.“
„Ale né! Tak to vůbec není!“ Tohle se nevyvíjelo dobře. „Neberu drogy, jen jsem hrozně utahaná, mohu si jít lehnout? Povím ti to všechno, až se vrátíš z práce, slibuju, vážně ti to slibuju, nikam nepůjdu a budu doma.“
„Dobře.“

Pustil mě a já se jako zbité zvíře mohla odplížit do své postele. Nelhala jsem mu, ale pravdu jsem mu říci nemohla, tohle by mi vážně neuvěřil, nevěřila jsem tomu z půlky ani já. Zamkla jsem za sebou a poroučela jsem se rychle do postele, kde jsem okamžitě usnula.

Něco mě budilo, šťouchalo to do mě a snažilo se mě to vytáhnout ze spánku. Nechtěla jsem, ale nedalo se to ignorovat, otevřela jsem oči.
„Ááááá!“

V mém zavřeném pokoji seděl chlápek v kožené bundě a motorkářských botách. Rychle mi zacpal rukou pusu a jemně mě upozornil, že šahat po lampičce není dobrý nápad. Mě to jako dobrý nápad přišlo a ještě lepší se mi zdálo ho s ní majznout po hlavě, ale poslechla jsem, mohla jsem to udělat později, až nebude mít ruku v blízkosti mého krku, všichni vědí, že lidi od motorek jsou vraždící psychopati mimo zákon.

„Teď ti pustím pusu a ty nebudeš křičet, jo?“ Pustil mi ji a já ho neposlechla, zkusil to znovu, tak jsem radši poslechla, lampička stále stála v dosahu mé ruky. Snažil se mi něco vysvětlit, říkal něco o vlkodlacích, ale já ho moc neposlouchala, spíš jsem čekala na vhodnou chvilku na útok.

„Sestro!“ Bratr se vrátil z práce a asi našel dole něco, co se mu nelíbilo. Chlápek ihned zbystřil, proskočil oknem, nasedl na motorku u domu a zmizel. Za chvíli se v mých dveřích objevil frére. Otevřela jsem jen párkrát pusu, než jsem se zmohla na nějaká slova, protože mi bylo jasné, že tohle nevysvětlím, ani kdybych to chápala sama.

„Já za nic nemůžu, vážně!“ Nic lepšího mě nenapadlo a ani tohle mě nezachránilo.
„Ty jsi ho pustila do domu? Ty ho znáš?“
„Nepustila a neznám,“ špitla jsem tiše.
„Proč mi lžeš, sestřičko? Co jsem ti udělal?“ On se o mě opravdu staral a měl mě rád, to ale znamenalo, že jsem vždy byla první podezřelý.
„Já ti nelžu,“jako vždy zněla jsem tiše a kajícně, já se tak vždy cítila, ale tohle vážně nebyla moje vina. Jeden šťastný den jsem asi měla zaplatit doživotním marastem, v ten okamžik jsem tomu věřila.

Zakázal mi jít do školy a zůstal se mnou doma, zůstal i další den, kdy už jsem doufala, že je vše zapomenuto. Nebylo, U dveří cinkl zvonek, bratr se zvedl od svého počítače a šel otevřít.
„Je doma Rybka?“
„Kdo jste?“
„Frank, její přítel, mohl byste jí vyřídit, že se sejdeme večer v parku?“
„Jistě.“
Ne, na klid to ještě rozhodně nevypadalo, spíše se blížila další pořádná bouřka našeho sourozeneckého vztahu.
„Ty toho Franka znáš?“
Jen jsem zavrtěla hlavou, musela jsem vypadat vážně zuboženě, protože mi věřil.
„Tvrdí, že se máte sejít večer v parku, hodláš tam jít?“
„Ne.“ To ho potěšilo.
„Ale stejně půjdeš za psychiatrem.“
„Mě nic není!“
„O tom se nebudeme hádat, už jsem ti domluvil schůzku, je to za čtrnáct dní.“ „Zůstaneš do té doby se mnou doma? A seženeš lepší zámky?“ kula jsem železo, dokud to šlo, toho chlápka jsem se vážně bála a nechtěla jsem ho ve svém pokoji vidět znova za žádnou cenu.
„Dobře, zavolám Charliemu.“
„A mohla bych spát s tebou ve tvém pokoji?“
To už bylo asi moc, protože se zatvářil zmateně: „No dobře, když chceš.“

Než si to stihl rozmyslet, nastěhovala jsem si pár knih k němu a ustlala si na zemi. Těch čtrnáct dní proběhlo v klidu, pokud nepočítám žalobu, která na mě z university přišla. Nechápu proč na mě, když já nic neudělala a za všechno mohli ti divní lidé. Bratříčkovi se to nelíbilo, obvolal, koho mohl, a nakonec se rozhodl zajet za tou právničkou, která byla pod tím podepsaná. To znamenalo, že mě nechá doma samotnou. Toho jsem se bála, tak jsem se mu vnutila do auta taky a raději jela s ním. Právnička sice neměla čas, ale bratrova pověst zapůsobila na její sekretářku, která ji vyškrtla oběd a místo toho ji do kanceláře hodila nás. Doufám, že ji to nepřipravilo o prémie.

Vešli jsme do její nově zařízené pracovny bok po boku, ale já velice rychle zacouvala za mon frére, protože ta právnička byla ta strašidelná žena, co mě děsila v knihovně. Další šílená náhoda. Bála jsem se ji a bratr to musel vycítit, přesto se s ní o něčem přel, nebyla jsem je schopná vnímat a raději jsem vycouvala ven s tím, že musím na záchod.
Venku jsem nečekala dlouho, za chvilku přišel a netvářil se moc potěšeně, já taky nebyla nadšená z toho, co se dělo kolem mě.

„Ona patří k nim mon frére, vážně!“
Kývl, ale nic neřekl, zamířili jsme ven, za stěračem auta byl strčený lístek: Pokud se nenaučíš ovládat své síly, jsi nebezpečná svému okolí. My to S tebou Myslíme dobře (přesný opis textu)

Vzkaz přečetl bratr a podal mi ho, vylekalo mě to, to že mě nechtějí nechat na pokoji, já žádné síly od té doby neměla a nikomu jsem neublížila, to oni zničili celou knihovnu a teď to ještě chtěli hodit na mě. Byli všichni proti mně a já s tím nemohla nic udělat, bála jsem se.

Vrátili jsme se domů a bratr rozhodl, že se mnou počká a zítra mě odvede k tomu psychiatrovi, i když mi nic nebylo. Minuli jsme velké zrcadlo a já se do něho pořádně podívala, protože ono mi první ukázalo změnu. Já byla normální, ale bratr měl vlčí oči, došlo mi to až nahoře v pokoji, když jsem si četla a on ve svém psal něco do práce.

„Sestřičko, ten krám mi zase nejde!“ Na počítače jsem tu byla odborník já. Ale než jsem tam došla, bylo všechno v pořádku, nevím, co tam vyváděl, ale zíral na svůj notebook a snažil se vypadat, že je vše v pořádku.
„Copak nefunguje ti to?“
„Ne, už je to v pořádku.“
„V pořádku jako s tím mobilem?“
„Co?“
„Pojď prosím se mnou,“ vzala jsem ho za ruku a odvedla jsem ho zpátky k zrcadlu, byla jsem zvědavá, co uvidím. Viděla jsem sebe a jeho a pak tam najednou nebyl.

Ano, všechny zajímavé a důležité věci se v životě dějí rychle, asi proto, abyste nad nimi nestihli přemýšlet ten daný okamžik a ani nikdy jindy. I tentokrát to bylo rychlé. Najednou bratr ležel venku na silnici a křičel, měnil se sem a tam mezi člověkem a vlkem. Mohla jsem akorát stát na silnici a snažit se zastavit auta, aby mi ho nepřejela. Najednou se tam objevili ti lidé, nebo vlci, kdo ví, co vlastně byli zač. Chtěli k němu. A já je nechtěla pustit. Povedlo se mi brášku dostat do domu a ještě zavřít za sebou všechny zámky, uložila jsem ho do postele a vrátila se dolů.

Zámky nepomohly, stáli tam všichni tři, jako by to byl jejich dům a snažilis e najít bratra, chtěla jsem jim v tom zabránit, ale dřív se objevil bratr a začal s nimi vyjednávat, tedy spíše snažil se jako vždy zjistit co se stalo a proč se to stalo jemu a proč je teď chlupatější než jindy a jak se toho zbavit.

Začali mu něco vysvětlovat, něco povídat, já se jich bála, nechtěla jsem s nimi být, ale jemu to bylo jedno, neposlouchal mě, že jsou zlí. Raději jsem usnula, bylo toho na mě moc a můj bráška byl s těmi špatnými. Zlý sen.

„Vstávej, jdeme,“ probudil mě jeho hlas.
„Kam?“
„Do parku, ukážou nám toho víc!“
„Ale já nechci, nechci s nimi nikam jít! Jsou špatní a zlí!“
„O tomhle se nebudeme bavit, sestřičko,“ normálně mě popadl ještě s tím motorkářem a strčili mě do auta. On byl s nimi, prostě mě zradil! Odvezli mě do parku za nějaký stánek se zmrzlinou. Najednou začali všichni mizet, jen šaty po nich zbyly na hromádce. Vhodný okamžik k útěku a já ho využila, rychle jsem se vytratila, tedy povedlo se až na druhý pokus, ale povedlo. Utekla jsem domů, kde jsem si sbalila pár věcí a mazala rychle na autobus.

Prý duchové, a že mi je musí ukázat a že je viděl i mon frére, všichni se pomátli, duchové jsou přece principy. Sama to vím, už to nějaký čas studuju. Ano jsou zajímaví, ale nejsou reální, neexistují. A ještě se mě o tom bude snažit přesvědčit vlastní bratr! Zrádce to je, nic jiného!

Dohnali mě na rohu sedmý a druhý, tři vlci a můj nahatý bratr. Ještě že byla noc a venku lidé nebyli, ale i tak to bylo špatné, chytili mě a chtěli mě odtáhnout zpátky, chtěli mi vymýt mozek a donutit mě věřit na duchy, ale přeci žádní nejsou! Dostala jsem facku, někomu ruply nervy. To asi i na mého zrádného bratra bylo moc a trochu se pokusili servat, jenže pak tam vběhl nějaký chlápek s brokovnicí a udělal zmatek. Nevím, co přesně, protože tou dobou jsem už mizela za rohem. Dodnes nechápu, jak mě vždycky zvládli tak bezpečně najít, ale tentokrát se jim to už nepovedlo.

Odjela jsem z města a vydala se na jih, chtěla jsem se pokusit začít jinde. Věděla jsem, že to bude těžké, ale už jsem občas na ulici přežívala. Týden jsem cestovala za peníze, co jsem měla, spala, kde se dalo, až mi nakonec došly. Seděla jsem pod mostem a přemýšlela, co dál, když se objevil vysoký chlápek v džínových kalhotách a bundě.

„Co tu děláš, to tě nenapadlo se ani ohlásit?!“
Zírala jsem asi dost blbě, no já nevěděla, proč na mě křičí a co mi vlastně chce.
„Hloupé štěně, ke které smečce patříš?“
„Jaké smečce?“
„Ty nemáš smečku?“
„Eeee ne?“
„Co víš?“
„Jak co?“
„To tě nikdo nezasvětil?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„To nikdo za tebou nebyl, když ses proměnila?“
„No, nějací divní lidé, vyděsili mě, křičeli na mě, sledovali mě, vyhrožovali mi a obviňovali mě a ještě mi i ukradli bratra. Utekla jsem ji.“
„Štěňata… Pojď za mnou.“ Padl na čtyři a proměnil se ve vlka. Koukala jsem na něho, proměnil se zpátky.
„Proměň se.“
„Co?“
„Ty to neumíš?“
„Ne.“
„To tě nic nenaučili?“
„Já…já se jich bála, utekla jsem, neposlouchala jsem.“
Nezmohl se na další urážku a radši mě to naučil a pak mě odvedl do nějakého lesa, tam mě donutil proměnit se zase zpátky. Byla jsem nahá a moje oblečení bylo kdesi pod mostem. Tohle slušné dívky prostě nedělají. Nebylo mi to příjemné, ještě že mě moje dlouhé vlasy trochu zahalily. Muži to bylo fuk.

Pak přišla stará nahá žena. Tihle byli divní stejně jako tamti, ale aspoň na mě nekřičeli. Když žena zjistila, že nic nevím, měla zase narážku na nějaká hloupá štěňata, ale já byla člověk. Vzala mě za ruku a přes vodní hladinu v tůňce mě vzala do toho druhého světa, do toho lepšího. Bylo tu jen pár stromů, ale mě tu bylo dobře. Ona ale na mě koukala zamyšleně.
„Kdo je tvoje matka?“
„Já nevím, vyrůstala jsem bez ní.“
„Byla vlkodlak a porodila tě tady ve stínu a pak utekla, proto ji neznáš a proto na stín reaguješ lépe než jiní.“
„Co je stín?“

Vysvětlila mi to, řekla mi všechno a já poslouchala, byla jako stará indiánská babička a nakonec mi ukázala konečně i ducha. Přilezlo velké technické monstrum jako z nějakého komiksu. Byl to zajímavý duch, velký a asi dost mocný. Pak mi řekla o kmenech a přijala mě do svého. Zasvěcení bylo zajímavé, přišla obrovská vlčí zombie. Teď když je to moje patronka, měla bych být k Vlčici Smrti uctivější, ale popis zombie je nejvýstižnější. Kousla mě a zanechala na mé kůži stříbřitý kousance, který brzy zmizel. Stařenka mě pak naučila vše podstatné a poslala mě pryč.

Řekla, že na jih nemůžu, že ten už je obsazený jinými smečkami. Tak jsem se vrátila na sever. Chtěla jsem to vzít přes náš dům, vzít si své věci a jít dál, nebo se vrátit domů. Nemohla jsem tam bratra jen tak nechat, když se bojí takhle příjemných duchů, vždycky byl tak trochu bábovka.

Potkali jsme se doma, přišel z práce a zastihl mne v pokoji, jak si přerovnávám knihy. „Co tu děláš, sestro?“
„Vrátila jsem se.“
„A zase odcházíš?“
„Ne zůstávám, někdo tě před těmi duchy ochránit musí, když se jich tak bojíš.“
„Ale…“ neposlouchala jsem ho, byla jsem ráda, že jsem zase doma, a že je vše, tak jak má být.

Comments

Super, moc se mi to líbí :) Už se těším na zbytek

khardix tfoft

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.