Stíny betonové džungle

Kapitola čtvrtá: Měli jsme problémy, teď jich máme více.

Vypadalo to, že problémy našeho teritoria známe, ale ukázalo se, že jsme byli obeznámeni jen s problémy pasivními. Ty akčnější si nás tentokrát našli sami. Zdárně jsme si hledali duchy, kteří byli ochotní nás něco naučit, a svět se točil dál.

Chuck se prý v novinách dočetl o další vraždě v oblasti Rány a dal o tom vědět Beatrix. Ta vzala alfu a vydali se místo prohlédnout a našli na zdi napsané jméno: Lamaštu, kalíf pýchy. Nikdo ho neznal a mě mé knihy nic neřekli. Zatím mě má knihovna nezklamala, ale tentokrát jsem nenašla ani ťuk. Dugar – Ur bohužel jméno také neznal, tak nás napadlo vydat se za tou starší vlkodlačicí, která mě všechno vysvětlila a ukázala mi duchy.

Bea byla tak hodná, že vzala auto a zavezla nás tam. Stará paní byla také velice ochotná, přivolala nám nějakého ducha ve smokingu a podržela nám ho, abychom se ho mohly optat. Moc nám nepomohl, řekl, že v Ráně je jeden z nich a nikdo z nich. Nebyly jsme z toho moc moudré, tak jsme se přeptaly ženy. Ale ani ona moc nevěděla, když slyšela, jak vypadá naše rána, nelíbilo se jí to. Řekla, že takovou ránu nikdy neviděla, kdyby měla zřídlo, to bychom zavřeli, ale jelikož zřídlo nemá, poradila nám z ní vytáhnout ducha a pak, že by se měla zavřít sama, ale že to není jisté.

Ne o moc chytřejší jsme se vrátily do Havenu, kde jsme zjistily, že mužská část smečky nebyla líná a uspořádala si v baru divoký večírek. Chuck očividně uspokojil své pudy a dle velikosti nalezených gum si myslím, že on nebyl jediný. Horší bylo, že Bea nalezla stříkačku, zřejmě od drog. Alfu to rozčílilo a řekl, že to vyřeší. Uvidíme, ale mezi motorkáři jsou drogy časté jako mezi studenty.

Vypadalo to na klid ponechaný našemu bádání, ale brzy se ve skladišti objevil další zle potlučený žebrák a v baru hopeři, kteří žádali výpalné. Vím jen, že byli rychle vyprovozeni a pronásledováni a Alfa s Beou jednoho zmáčkli, aby zjistili, kdo si na nás dovolil.

Já byla čerpat essenci, protože jsem všechnu předala své možné budoucí učitelce a byla jsem za to moc ráda. I když by bylo příjemné mít učitele ve městě, kde je universita, ale tamní smečka nebyla naposledy k dostižení, takže to nevím.

Až pak mi došlo, že králíci u zřídla nejsou. Našla jsem Veverčáka a zkusila z něho vymámit, kdo mi sebral mazlíky a kdo nám saje ze zřídla, protože nebylo plné, trochu mu chybělo a to je divné. Ten mi neřekl nic, ani když jsem mu pohrozila spoutáním, dokonce i stín zmlkl a čekal, zda budu dál tlačit. Nechala jsem toho a rychle se vrátila do baru, v ten moment se mi nechtělo být o samotě.

Jenže v baru se chystala výprava na velkého Fredieho. Nechápu, jak může budit někdo takový strach s tak tuctovým jménem, ale všichni byli vyzbrojení zbraněmi. Taková je Amerika, někdo vám vyhrožuje a vy ho jdete rovnou zastřelit. Vzali mě sebou, protože samotnou mě nechtěli v baru nechat a já se bála docela. Cizí vlkodlak není něco, co bych ráda potkala o samotě.

Jeli jsme a já jen tak pro svou jistotu obhlížela okolí pro stopy smrti. U toho skladiště, kam jsme jeli, byli tři čerstvé stopy po popravě, nebylo mi z toho nejlíp, ale nikoho to nezajímalo, tedy Bea mě asi slyšela, ale o zbytku nevím.

Pak už jsem slyšela jen střelbu, alfa vytáhl ze skladiště rozstřílenou Beu, Chuck se naštval, proměnil se, Alfa taky a nakonec i Bea. Vnímala jsem to jen tak na okraj, stále mě trápila smrt tří lidí, krutá vypočítaná smrt, o které všichni věděli. Nikdo mi nic neřekl, nikdo se se mnou nebavil, dostala jsem na začátku rozkaz držet se vzadu a v ten moment jsem nebyla ničeho jiného schopná.

Dál už si pamatuju jen řev, trhání masa a padajícího muže, který po nárazu s betonovou zemí, před mýma očima vytvořil velkou rozstříklou skvrnu. To bylo to poslední, co si pamatuju.

Nevím, jak boj dopadl, vím jen, že houkaly sirény a někdo mě vezl. Oni toho muže roztrhali a hodili dolů, aby až po pádu zemřel, aby měl dost času trpět. Copak vlci zabíjejí tak krutě? Nebo to jsou stále v nás lidé, které baví trápit ostatní? Co nám vládne, když cítíme krev, a když útočí někdo, na ty které jsme se zavázali chránit? Nevím, možná si to ani nepřeju vědět. Ale bojím se, že to brzo zjistíme, že si to najdeme v sobě. Hranice je tenká, překročit jde snadno. Kdo bude větší bestie v nás? Vlk nebo člověk?

Chybí mi mon petit frére, ten vždy věděl, kde je zakopán pes, a jak mě přivést na jiné myšlenky. Proč má tu cestu tak dlouhou? Snad se brzy vrátí.

Comments

khardix tfoft

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.